Cena za krásu - část čtvrtá

Ahoj Evi. Doufám, že už je všechno ok. Je to zvláštní. Tehdy jsem chtěla být jako ty hubená. Teď zas jako ty...jako ty...no...normální. Vlastně ti musím poděkovat a měla bych tě nenávidět. Ale děkuju. Je to moje chyba. Jen moje, neměla jsem být tak hloupá. A ty? Ty máš z té angličtiny zase jedničku, viď? Já měla mít trojku. No, na tebe nemám. Ale děkuju ti. Za doučko i za to všechno. A hodně štěstí u matury a v dalším životě. Ptáš se, proč tohle píšu? Ptáš se, proč teď? A proč tobě. Chci ti říct. Říct, že jsi mě srazila k zemi tm nejstrašnějším způsobem, jakým jsi vůbec mohla. Nemůžutě nenávidět, taková nejsem. Ale chci...Víš, kreslila jsem domeček. S pěknou maminkou. Trochu kulaťoučkou. Byla jsem to já. Já ve snu. Byly tam květinky a všechno to...Říkáš si, proč se plnoletá holka upíná k naivní představě? K takové, kterou opovrhovala? Tak já ti to řeknu, všechno ti to řeknu: Protože nemůže spát, v noci myslí na smrt, myslí na to, že nikdy nebude taková, jaká měla být, že nikdy nebude bezstarostná. My dvě si jsme vlastně podobné, víš? Víš, ty hloupá filosofko? Ty naivní černá princezničko, víš? Jenže ty žiješ. Žiješ...Tak žij. Žij a splň si sny. Ale já? Já ti chci jen poděkovat. Děkuju ti, i mě se splnil sen. A díky tobě. Ano, pomohlas mi. Díky tobě se mi to podařilo, podařilo se mi konečně zhubnout, splnit si svůj sen, ale - umírám...