Cena za krásu - část prvá

...Bylo půl šesté ráno. Líně jsem se šourala ke skříni a mžourala očima. Hodila na sebe ty zatracený hadry - černý dlouhý široký kalhoty, černý potrhaný tričko, červenou mikinu, černobílou palestinu a šla pomalu do kuchyně. Otec ještě spal, matka na noční. Bylo tam zima a tma. Rosvítit jsem nechtěla - byl to novej dům a nikdo se ještě neobtěžoval dát sem záclony. Svítila jen pouliční lampa, ale mně to vyhovovalo. Vzala jsem cereálie a s odporem se snažila pozřít tři lupínky. Nevydržela jsem to. Vyběhla jsem na schody. Ale potichu, abych nikoho nevzbudila. Běžela jsem do koupelny a rychle se zamkla. Nikdo doma to nesmí vědět, nikdo. Pod umyvadlem byla zastrčená stará váha. Stoupnout jsem tam nechtěla, to ne. Raději jsem vzala tužku na oči, namalovala si ty velký kruhy, který všichni z mý rodiny nenáviděj, rudou rtěnkou přetáhla seschlý rty, udělala pár rutinních grimas a sedla na křeslo. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla - no vlastné tak hodinu. Občas se mi to stává. Sedím a nic nedělám. Bylo mi špatně, měla jsem hlad. Teda - tělo mělo hlad. Mozek mi říkal: Ne, ty si to nesmíš vzít, ty taková nebudeš. A nejsem. Nakonec jsem se odvážila stoupnout na tu prokletou váhu. Nechtěla jsem to vidět. Nechtěla, ale musela...