Co jsem?

Styl. Svět dnešní mládeže se točí v těch zmatených kolech času kolem jednoho pevného bodu. Pevný, neurčitý, rozdílný, nepochopený. Styl...Jak žít se stylem a jak může někdo žít bez něj. Jak vůbec může. Psát to takhle, to by měl člověk se stylem. Vyrovnaný, komplikovaný, smířený a přesto neposlušný, ale svůj. Já to nejsem. Nejsem, ať si kterýkoli blázínek, který se pomateně toulá v tmavých, pouťových obrázcích krví potřísněných temných růží na černých schodech katedrály, myslí, že o životě a utrpení ví tolik, že i o mém nitru a nitru těch ostatních pomatenců vypráví jako o temné knize s otevřenými stránkami. Stránkami, jen je přečíst. Jenže, jenže...co když číst neumí? Pak se tedy v životě stratí? Pak se netrefí do stylu? A není mu to jedno? Ne, dvojí, trojí...Milovat člověka tak jiného. Je to souzeno tomu blázínkovi nebo i vyššímu poselství. Jakému? Kdy? Jsem všechno a nic, já i on. Ty i ona. My i oni. Nikdo o nás nic neví a my sami se potácíme v ozubených kolech času bijícího na poplach. A když se vymotáme, je pozdě...Pozdě litovat, pozdě se smát...Je to už jinak. Předběhla jsem dobu anebo jsem se svým stylem nestylem moc vepředu. Nepochopím svět. Dnešní ani budoucí. Nepochopím sebe, nikdy. Snad...A proto nikdy nepochopím svůj styl. Svou duši. Ani tělo...